Medellín po osmdesáti dnech: jak se mi žije v Kolumbii
Contenido
Osmdesát dní. Tolik ukazuje počítadlo v mém deníku, když tohle píšu. Bydlím v Medellínu, pracuju z kavárny s palmou za oknem, jím věci, které jsem před rokem neuměl ani vyslovit, a pořád mám pocit, že jsem přistál na jiné planetě. V dobrém.
Tohle není průvodce. Je to shrnutí, jak se mi tady žije, co mě překvapilo, co bych poradil každému, kdo sem chce vyrazit, a kam se chystám dál.
Jak jsem se sem vůbec dostal
Patnáct let mě živila bezpečnost práce. Kontroly, školení, protokoly. Pak jsem si přiznal, že jsem vyhořel a že potřebuju změnu, ne další směrnici.
Startovní čárou byla Malta. Měsíc v jazykové škole, kam jsem jel spravit svou mizernou angličtinu. Angličtinu mám pořád mizernou, ale potkal jsem tam lidi, kteří mi otevřeli úplně jiný svět. Mezi nimi Kolumbijce. A ke konci pobytu přišlo něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Kolumbie se tím stala nevyhnutelností.
Do té doby jsem o ní věděl asi tolik co většina Čechů, tedy hlavně ze seriálu Narcos. Čím víc jsem se o ni zajímal, tím víc mě fascinovala. Je to země, o které slyšíte spoustu důvodů, proč tam nejezdit, a zároveň najdete čím dál víc důvodů, proč ji nesmíte minout.
Cesta mi zabrala čtyřicet hodin. Většinu jsem proseděl nebo prostál a nelituju ani jedné.
Kde bydlím: čtvrť, o které nikdo nepíše
Bydlím v Conquistadores, kousek mezi řekou a čtvrtí Laureles. Turista sem nemá důvod chodit, protože tu není nic k odškrtnutí. Bydlí se tu. A po pár týdnech vím, že to byla nejlepší náhoda celého stěhování.
Ráno začíná psy. Ne dva na ulici, ale nepřetržitý proud: velcí, malí, v postrojích, v košíkách. A na chodnících nic, žádné bobky. Lidi po psech uklízejí, i když se nikdo nedívá. Jako bezpečák k tomu dodám, že ulice, kde se od rána do večera někdo prochází, je ulice, kde se pořád někdo dívá. Nejlevnější bezpečnostní opatření, jaké město může mít.
A pak zeleň. Myslel jsem, že Vídeň je zelené město. Pak jsem uviděl Medellín. Palmy mezi domy, stromy, jejichž koruna přejde přes celou ulici, balkony obrostlé tak, že nepoznáte, kde končí zábradlí. Část z toho není náhoda: město od roku 2016 vysadilo podél tepen a potoků skoro 880 tisíc stromů a průměrná teplota vzduchu v nich klesla z 31,6 na 27,1 stupně. To není ozdoba, to je klimatizace pro celé město.
Den tady má svůj rytmus. V šest ráno je patnáct stupňů a jediná chvíle, kdy je chladno. Kolem čtvrté odpoledne v období dešťů spadne za dvacet minut všechno, co má, lidi se schovají pod stříšky a počkají, protože to je rychlejší než utíkat. Večer se přes řeku rozsvítí město. V neděli se v parcích rozloží farmářské trhy a nechodí na ně turisti, ale sousedi se psy a s taškami.
Práce šest až sedm hodin od klientů
Medellín je město digitálních nomádů a je to poznat. Coworking tu najdete skoro v každé kavárně, na chodbách obchodních center, často zdarma, se zásuvkou i wifi a bez rezervace. Dojdete, sednete, pracujete.
Věc, kterou jsem před stěhováním podcenil, není rychlost internetu. Je to to, že se tady smí sedět. Objednáte kafe za osm tisíc pesos a stůl je váš, dokud vám nedojde práce. Nikdo se netváří, že tu sedíte dlouho.
Česko je o šest až sedm hodin napřed, takže když tady začínám den, tam už je odpoledne. Dá se to zvládnout, jen si člověk musí hlídat, kdy volá. Z velké části tady vzniká i GoFrog.
A kancelář, ze které se dá odejít na procházku a skončit v úplně jiné čtvrti, se snáší dobře.
Španělština, nebo nic
Zapomeňte na angličtinu. V Medellínu se anglicky nedomluvíte prakticky nikde, ani s lidmi, kteří pracovali v USA. Kolumbijci tam žijí ve velkých komunitách a mluví španělsky.
Pokud sem chcete jet a užít si to, začněte makat na španělštině dřív, než si koupíte letenku. Platí to i pro mě.
Co tu jím
Jídlo je důvod, proč sem lidi jezdí, a za necelé tři měsíce mám v deníku přes dvacet věcí, které jsem doma nejedl.
- Bandeja paisa: talíř, na kterém je všechno. Fazole, maso, vejce, plátano, chicharrón. Kolem 30 000 pesos, tedy asi dvě stovky.
- Buñuelo: smažená koule ze sýra a kukuřičného škrobu za tři tisíce pesos. Nebezpečně návykové.
- Ajiaco: kuřecí polévka ze tří druhů brambor, s avokádem a arepou.
- Tinto není víno. Je to malá černá káva, nosí se po ulicích v termoskách a stojí pár set pesos.
- Arepa: kukuřičná placka, bez které tu nejde žádné jídlo.
Kolumbijský oběd není jedno jídlo, je to celá sada za jednu cenu: předkrm, hlavní jídlo, dezert a káva. V jedné restauraci jsem na dvoře viděl hovězí sušit se na šňůře jako prádlo. Oběd pro dva tam i s limonádou vyšel na 146 000 pesos a na účtence stálo: život se živí životem.
A šel jsem s despektem do řetězce Crepes & Waffles a vyšel jsem jako blázen. Je to v Kolumbii instituce a chápu proč.
Bezpečnost očima bezpečáka
Na tohle se mě ptá každý. Takže upřímně: cítím se tu bezpečně. Chodím ven večer, nosím batoh a neměl jsem jediný problém. Všechna negativa, o kterých se doma dočtete, jsou ve skutečnosti násobně menší a všechna pozitiva násobně větší.
Zároveň to není kulisa. Na ulicích jsou lidé bez domova a nikdo se kolem nich nechová divně. A platí jedno pravidlo, které tu uslyšíte od každého: no dar papaya, nedávat příležitost. Telefon v kapse, ne v ruce, v noci se nechat odvézt ke dveřím.
Bezpečák ve mně ale pořád počítá. Chodec má na přechodu přednost jen v zákoně, v provozu ji nemá, a přechází se tak, že se počká na mezeru a jde se svižně. Zásuvky drží tak mizerně, že zástrčka sama vylézá. A na vyhlídku na Peñolu vede 740 schodů, místy se zábradlím z trubek, místy bez něj, a vedle je propast.
Na druhou stranu: na rodinné kávové farmě vysoko v horách nad Jardínem jsem našel shromaždiště, evakuační značení, nosítka i lékárničky. To mě opravdu překvapilo.
Výlety z údolí
Medellín leží v údolí a stačí z něj hodinu jet, aby to byla jiná země.
Jardín je tři hodiny cesty na jihozápad, po hřebenech, až přestanete tušit, kde jste. Barevné náměstí s dřevěnými balkony, novogotická bazilika, která se do takového městečka vůbec nehodí, a kolem dokola káva, banánovníky a avokáda. Projeli jsme okolí tuk tukem bez programu, na kafe jsme zastavili na vyhlídce, kde kolibříci létají půl metru od hlavy, a druhý den jsme na farmě Los Correa prošli celou cestu kávy od keře k šálku. Upražil jsem si vlastní kávu a už vím, jak se liší arabica od robusty. Jeďte na dvě noci, ne na jednu.
Guatapé a Peñol jsou dvě hodiny na východ. Městečko s malovanými reliéfy na spodku domů a nad jezerem obří kus žuly, na který vede těch 740 schodů. Výhled nahoře za ně stojí: jezero rozpadlé na sto zálivů a ostrovů a pod vámi plachtí kondoři, aniž by mávli křídlem. Dal jsem si tam kokosovou zmrzlinu a byla to nejlepší zmrzlina, jakou jsem v Kolumbii jedl. Co se mi nelíbilo: pod skálou je pouť s eiffelovkou z trubek.
El Retiro a La Ceja jsou hodinu cesty a pořád do kopce. Když vystoupíte, je vzduch najednou chladnější a čistší. Do El Retira jsem jel na jedno odpoledne a odjížděl s tím, že se vrátím.
A Parque Arví? Do lesa se tu jede metrem. Na sever, přestup na lanovku, ještě jednou a jste v lese ve 2 400 metrech. Stejně tak lanovkou se dá vyjet do Villa Hermosa nad centrem a dolů jít na festival arep.
Na co si pořád zvykám
- Klíč se do zámku strká zuby nahoru.
- Lednice stojí nakloněná dozadu a nemáte ji rovnat.
- Napětí je poloviční a zástrčky americké.
- Auta podle posledního čísla značky jeden den v týdnu nesmějí do ulic.
- Na záchodě chybí štětka.
- Chodníky se vlní, protože je zvedají kořeny stromů.
Co je těžší, než jsem čekal
Abych to jen nemaloval na růžovo. Od konce srpna má v Medellínu kolem tří set tisíc lidí ve svazích vodu jen obden, protože město v květnu přepsalo teplotní rekordy a meteorologové čekají silné El Niño až do března. Na tohle se při plánování cesty myslí.
A jazyk. Bez španělštiny se člověk domluví, ale nedostane se k lidem. A právě lidi jsou to nejlepší, co tu je.
Jak se tu mám
Upřímně? Líp, než jsem si dokázal představit. Při jedné z prvních procházek jsem řekl, že si připadám jako ve sci-fi, kde lidé ze Země odletěli na jinou planetu a založili tam kolonii. Ten pocit mě po osmdesáti dnech pořád neopustil, jen už ho nemám z toho, že je všechno cizí, ale z toho, jak moc se mi tu líbí.
Sedím u okna, přede mnou kafe, venku palmy, a vím, že jsem udělal dobře.
Kam dál
Na seznamu mám přes sedmdesát míst a odškrtnutých zatím šest. Nejvíc se těším na Valle de Cocora s voskovými palmami vysokými přes šedesát metrů, na Cerro Tusa, přírodní pyramidu, kterou jsem viděl z cesty z Jardínu, na Barichara, které se říká nejhezčí městečko v Kolumbii, a na Bogotu ve 2 600 metrech, kde se první den chodí pomalu.
A když chcete vyrazit se mnou, ozvěte se v GoFrogu.
Fotos5
Dónde está
Medellín, KolumbieMapa © colaboradores de OpenStreetMap
Texto y fotos: Víťan, licencia CC BY-SA 4.0. Reportar este artículo
Conversación
Nadie ha escrito todavía. ¿Serás el primero?